Palác U Stýblů (Alfa)

Palác U Stýblů současný stav směrem z Václavského náměstí
Současný stav z Václavského náměstí

Tato významná konstruktivistická stavba z 30-tých let se nachází v samém centru Prahy na Václavském náměstí. Je dílem architekta Ludvíka Kysely (autor například i obchodního domu Baťa a Lindt) a Jana Jarolíma pro tehdejšího knihkupce  Václava a Ondřeje Stýbla. Původně na tomto pozemku stály dva nízké domy s průjezdem do dvora, mezi roky 1928-29 zde byl ale realizován jeden z největších multifukčních objektů s 8 nadzemními a 3 podzemními patry. Přiznaná železobetonová skeletová konstrukce s výraznými pásovými okny umožnila velkorysé řešení dispozic. Hlavní osou domu je obchodní pasáž s velkolepou prosvětlenou dvoranou.  Skleněný strop dvorany je tvořen železobetonovými žebry vyplněnými luxfery. Pasáž propojuje Václavské náměstí s Františkánskou zahradou a pasáží Světozor. Zasklená pasáž navazuje na nižší přístavek s částečně zastřešenou pasáž. Pří ústí do Františkánské zahrady je brána Františka z Assisi od Petra Císařovského z roku 1993.

Objekt obsahoval v době své největší slávy obchodní pasáž, vyhlášenou taneční kavárnu Boullevard (později název Alfa), restauraci, kanceláře a směrem do zahrady byty. Za pasáží byla přistavena nižší budova, kde v roce 1934 zahájilo provoz Nové divadlo, později od roku 1959 divadlo Semafor. V podzemních patrech bylo legendární kino Alfa.

V průběhu socialismu budova postupně chátrá, a proto po pádu stropu v kině v 60-tých letech dochází k rekonstrukci, při níž je přestavěna kavárna a kino upraveno. Praskající luxfery pasáže byly postupně zalévány asfaltem.

Po revoluci byl objekt navrácen vnuku původního majitele Ondřej Stýblovi. Dům byl po 40-ti letech v havarijním stavu a potřeboval rekonstrukci. Restituent slavnou pasáž pronajal firmě, která přislíbila rekonstrukci, ale nakonec ze zamýšleného plánu padlo. V roce 1994 byly ukončeny smlouvy s nájem
níky (kina, divadla, kanceláří, kavárny…) a do pasáže se nastěhovali stánkaři a vietnamci. Ti naštěstí záhy zmizeli, ale dodnes je budova prázdná a chátrá. Jedinou funkční je obchodní pasáž v parteru.

Na projekt rekonstrukce bylo ydáno stavební povolení. Objekt je chráněn jako kulturní památka.

Pasáž s kavárnou

Výhled z kavárny do dvorany, 30-tá léta
Kavárna boullevrd, 30-tá léta

Ústředním prostorem je obchodní pasáž, v jejím centru je oválná, prosvětlená, dvoupodlažní dvorana se zastřešením připomínajícím loď.  Do dnešního dne se dochovali výkladce a kiosek uprostřed.

Směrem do dvorany se ve druhém patře otvírá proslulá kavárna Boullevard. Kavárna se rozprostírala po celém patře s výhledem do Václavského náměstí, Františkánské zahrady i dvorany pasáže a byla přístupná dvěma schodišti přímo z pasáže. Svého času to byla jedna z největších kaváren u nás o 900 m2 s terasou směrem do zahrady. V kavárně se odehrávali taneční a hudební představení, byl zde i kulečníkový sál.

Rekonstrukce v  60-tých letech se podepsala i do podoby kavárny. Kulturní reprezentativní prostor byl přepažen a rozdělen na diskotéku, gril bar, hernu a noční klub. Podnik byl přejmenovaný na Alfa, stejně jako celý palác.

 Proslulé kino Alfa

Legendární kinosál Alfa tvořil první a druhý suterén a byl přístupný přímo z centrální dvorany. Do dnešního dne se dochovali nápisy nad vstupními dveřmi
do kina. Alfa v době své nevětší slávy vévodila nejen počtem sedadel (až 1250), ale i svou popularitou. Obsahovala krom kinosálu ještě menší sál pro pořádání besed, zázemí a velkorysý předprostor.

70-ta-leta_kino-alfa-01
Vstup do kina Alfa, 70-tá léta
70-ta-leta_kino-alfa
Vstup do kina Alfa, 70-tá léta

 

 

 

 

 

 

Počátky biografu jsou spojeny se jménem Osvalda Koseka, který ihned po úspěšné kolaudaci v roce 1929 otvírá v suteréních prostorách paláce kinosál vybavený nejlepší dostupnou zvukovou technikou své doby. Kapacita sálu byla 1100 osob. Slavnostní otevření kina se uskutečnilo 6.prosince 1929 za přítomnosti  orchestru Národního divadla předehrou k Prodané nevěstě. Prvním promítaným filmem byl americký snímek Zpívající bloud od společnosti Warner Brothers.

V rámci počešťování za bouřlivého obdoví po Mnichovské dohodě v roce 1938 bylo kino přejmenováno na Aleš, později v protektorátu v roce 1940 proběhlo další přejmenování na UFA-Alfa. Po skončení války nedošlo k návratu majetku do rukou původního majitele, ale biograf i celý dům zůstaly v rukou státu.

1930-40_kino-alfa
Kinosál Alfa, 30-tá léta

V druhé polovině 50.let je kinosál jako první u nás vybaven širokoúhlým formátem CinemaScope. V 60-tých letech ale dochází vlivem chátrání budovy k propadnutí stropu, což spouští rozsáhlou rekonstrukci během níž je navýšen počet osob na 1250, kino přechází na formát 70 mm jako první v Praze a je instalován zvukový systém Dolby Stereo. Takto vybavený biograf se stává nejmodernějším u nás a v této podobě funguje až do roku 1994, kdy končí nájemní smlouva. V projektu rekonstrukce se nepočítá s obnovením kina.

Populární divadlo

Divadlo Semafor 1
Divadlo Semafor

Údajně na přímluvu syna majitele Aloise Stýbla bylo v přistavěném nízkém
křídle směrem do zahrady otevřeno divadlo. Alois Stýblo byl přítelem slavného Vlasty Buriana a pro něj bylo divadlo původně postaveno. Po dokončení se ale divadelní sál zdál Burianovi malý, proto se prostory stávají od roku 1934 domovskou scénou Nového divadla prvorepublikového herce Oldřicha Nového.  V roce 1954 Nové divadlo prostor opouští a v divadelním sále hraje od přelomu 50-tých a 60-tých let divadlo Semafor. Divadlo se stává svými představeními s Jiřím Suchým, Jiřím Šlitrem, Šimkem a Grossmanem a jinými velmi divácky populární. Před sníženou pasáží se v této době tvoří dlouhé fronty a pasáž Alfa se stává kulturním centrem pražské zábavy. Divadlo v prostorách fungovalo až do roku 1994, kdy stejně jako ostatní nájemníci dostalo výpověď.

soucasnost_napis-semafor-v-zahrade
Nápis Semafor na fasádě u Františkánské zahrady

Do dnešního dne připomíná existenci divadlo v tomto mít nápis „Semafor“ na stěně směrem do Františkánské zahrady. Autorem nápisu je zakladatel divadla Jiří Suchý, který byl krom jiného původně reklamním grafikem a výtvarníkem.

 

 

Smutný konec slavného paláce?

Dům se na chvíli proměnil ve veřejně přístupné místo a to v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu, který se pořádá každoročně v prázdných, významných budovách.  Festival se konal v prostorách bývalé kavárny, kde byl znovu otevřen bar a prostor byl zpřístupněn veřejnosti. Kurátorem výstavy byli Krištof Kintera a Denisa Václavová. Součástí festivalu byla debata o budoucí podobě Václavského náměstí. V roce 2005 byl v architektonické soutěži vyhlášen vítězný návrh Jakuba Cíglera, dodnes se na Václavském náměstí žádná přeměna neudála. Město by mohlo pomoci stimulovat změny v centru metropole, ale prozatím se ukazuje spíš nezájem.

Budova je přes svůj nesporný potenciál a polohu trvale nepřístupna veřejnosti.

Příběh mlýnu Pila

pohled na pilu a mlýn
dobový pohled od hráze

Kdybyste se pohybovali v okolí Pily, asi byste si řekli: „Hm, nějaká ruina.“ Po přečtení tohoto článku vás mohu ujistit, že už to nebude „jen nějaká ruina“, ale mlýn s velmi zajímavou historií a plný příběhů.
Psal se rok 2016, 2.června a na prazdnedomy.cz dorazil email se zprávami, které dostáváme velmi zřídka a o to větší z nich máme radost. Oslovila nás paní, jejíž nyní 93letá babička, paní Emílie, vyrůstala na tomto mlýně a trávila na něm prázdniny v letech 1925 – 1933. Velmi se jim naše práce líbí a velmi rády nám budou vyprávět příběh prázdného domu, na který mají mnoho vzpomínek. Pojďte se začíst…

Okolí

OKOLI
mapa okolí

K mlýnu se dostaneme od silnice tzv. pilskou cestou. Po několika minutách dojdeme ke splavu, odkud se odváděla přebytečná voda z Pilského rybníku do údolí zvaného Olšiny. Po hrázi dojdeme až k samotnému mlýnu jménem Pila. Vpravo je kůlna,  se zastřešenou částí, kam se skládalo dřevo, které se také opracovalo. Na opačné straně je stavení s besídkou. Na úrovni besídky směrem vlevo je sklad dřeva, což jsou klády, které se nejprve máčely v rybníce a teprve potom se řezaly.

DSC_0037
Pilský rybník od mlýna

Za besídkou je uvnitř tzv. pila a mimo ní venku je náhon, odkud se vede voda z rybníka na mlýnské kolo velkým dřevěným žlabem, ve kterém se také máchalo prádlo. Prádlo občas uplavalo až na mlýnské kolo. Občas se nechytilo vůbec a plavalo až do Jankova.

Mlýn

Na první dobové fotografii kousek níže je mlýn z pohledu od Olšin (na střeše si lze všimnout nápisu, podle kterého mlýn získal svůj název), z podobného úhlu je mlýn i na druhé fotografii ze současnosti. Jak je vidět, pohled na mlýn už nyní není tak radostný. Část střechy se zřítila, zahrada je zarostlá, mlýn chátrá. Na třetí a čtvrté fotografii je dílo zkázy ještě zřetelnější.

Interiér

ad
Půdorys I.patra

Před vstupem do mlýnu bývala sláma, na které si přicházející očistil boty, v závětří byla lavička, kde se mohlo posedět, byly tam okna směrem nahoru na silnici, na dvůr a dveře do budovy. Závětří je krásně vidět na této dobové fotografii ZDE. Vstupujeme do dlouhé chodby, která byla takovým centrem stavení. Vlevo se vcházelo do pily (první fotografie níže), kde byl katr a kde se řezalo dřevo. Dále byla mlýnice s mlýnskými stroji (druhá a třetí fotografie). Když došlo sypané obilí, v mlýnici začalo cinkat. Za mlýnicí byl kvelb (čtvrtá fotografie). To byla poměrně velká místnost, která byla nad mlýnským kolem. V této místnosti bylo vlhko a byl tam také chlad. Když se potřebovalo dát z kuchyně něco do chladu, aby to déle vydrželo, tak se to vložilo právě do kvelbu, protože tehdy žádné lednice nebyly. Centrální chodba končila komorou, kde většinou spaly děti (pátá a šestá fotografie).

Po pravé straně centrální chodby byla velká kuchyň, které vlevo vévodil velký sporák s pecí.

Kuchyně
Kuchyně

V kamnech byl zabudovaný kamnovec, nádoba podobná hrnci, ve kterém se vařila voda a sloužil jako bojler. Pak tam byly dvě trouby, které byly obsazeny, když se peklo. Když se pekl chleba, tak tam byla velká pec a jestliže se chtělo do pece, tak se musel odklopit takový čtverec podlahy, sedlo se na podlahu, nohy se daly dolů a otvor do pece byl přístupný v úrovni podlahy. Kuchyň byla jednoduše zařízená, s dřevěnou podlahou, která se každý týden drhla rýžákem. Tehdy nebylo ve zvyku, že by se někdo přezouval.

Pokoj
Pokoj

V kuchyni byla dvě okna do uličky a jedno okno do dvora. Pod okny byla velká lavice, kde sedali děti, na opačné straně židle, kde sedávala babička s čeládkou, v pravé a levé straně zasedali ostatní účastníci oběda nebo večeře. Za kuchyní byl pokoj. Jak je vidět na fotografiích, do těchto dvou místností se propadla střecha a strop, podobu už si tedy můžeme představit pouze z vyprávění.

13
Půdorys suterénu

Mlýn je dvoupatrový, ve spodním patře se nachází technické zázemí mlýnice, náhon a sklípek. Na prvních třech fotografiích níže vidíme místnost pod mlýnicí, ve které jsou ještě zbytky strojů. Na druhé fotografii je vidět dřevy zaslepený otvor po hřídeli mlýnského kola. Za touto místností se nachází další místnost, kterou vidíme na čtvrté fotografii.

Na posledních dvou fotografiích je vidět sklípek, který je situován pod chodbou v prvním patře a má samostatný vstup v zadní části mlýnu. Do průzkumu se člověku ani nechce, ale nakonec postupujeme hlouběji a… teď se podívejte na poslední fotografii. Čeká tu hotové překvapení – nově opravený strop!

Na mlýnu je zajímavý fakt, že v nedávné době jeho část prošla rekonstrukcí, jak uvidíme níže na některých dalších fotografiích. Důkazem, že se poslední majitel pokoušel o rekonstrukci je i fakt, že celý chlév je zaplněný ztvrdlým stavebním materiálem. Rekonstrukce mlýnu, ze zatím neznámého důvodu, bohužel nikdy nebyla dokončena.

Stodola a chlév

Vedle obytného stavení se nachází stodola s chlévem. Chlév je v současnosti plný ztvrdlého stavebního materiálu. Ve chlévu byly v řadě přibližně čtyři krávy a na opačné straně dva koně a telata. Naše pamětnice, paní Emilie, dodává historku: „Když babička dojila, tak jsem měla za úkol držet krávě ocas. Potom mi telata na druhé straně olízala ruce a hygiena  byla vyřešena :-). Před chlívem byly dvě boudy se psy. Psi byli uvázáni a moc jsme s nimi nenavazovali kontakt. V noci když pes zaštěkal, tak bylo jasno, že někdo prochází dvorem.“

Náhon

Na první fotografii vidíme okno do místnosti, kde dříve stála pila, pod oknem je otvor, kudy proudila voda z potoka na dřevěný žlab. V současnosti zde stále voda proudí, ale nekontrolovatelně prosakuje zdí. Na druhé fotografii je detail bočního okna, kterým můžeme nahlédnout do místnosti s náhonem. Třetí a čtvrtá fotografie ukazuje samotnou místnost náhonu. Ve zdi je viditelný otvor na mlýnské kolo. Tmavá část zdi na třetí fotografii je prosakující voda skrz zeď. Na poslední fotografii je detail vyústění náhonu. Za povšimnutí opět stojí krásně zachovalý strop náhonu, i ten prošel nikdy nedokončenou rekonstrukcí.

Rodokmen

Ať si uděláme pořádek i v jednotlivých osobách, kteří na mlýně žili, pojďme si je krátce představit:

posledni majitel sedící = Emilie Tom. Hruš. zleva Věra,Marie, Antonie nevěsty_
František Hruška
mlynář
pocházel z obce Věžničky
*1867, + 1930
Emílie Tomášková
žena pana mlynáře
pocházela z Jankova
měla sestru a bratra Rudolfa
(na fotografii sedící žena
za ní Věra, Marie a Antonie)

 

František a Emílie měli celkem 8 dětí (pod odkazy nalezneme fotografie jednotlivých osob):

1 – Aloise – nejstarší syn, velice brzy se oženil, vzal si krásnou mladou ženu Marii, která bohužel při porodu jejich prvního dítěte zemřela. Alois se podruhé oženil, vzal si učitelku Marii, manželství ale nevydrželo dlouho. Alois se oženil potřetí s Věrou, která pocházela z Heřmanova Městce. Oba bydleli v Milčíně, kde také měli velmi dobře prosperující drogerii a velký dům. Aby jim dům nezabrali, vzali si k sobě Věrušku z Pily o kterou se starali, dali jí dobré vychování a vzdělání, ta se na oplátku o ně postarala ve stáří.
2 – Emila – (*1896), vyučil se v obchodě, měl aranžérskou školu, nakonec ale nastoupil u četnictva a u toho také zůstal, sloužil nejdříve v Čáslavi a později v Táboře. Měl ženu Antonii Vobořilovou z Lohova(*1898, rozená Vobořilová), měli spolu dvě děti – Emilii a Jaroslava. Právě Emílie nám o mnoho desítek let později vypráví příběh Pily :-). Rodina žila spokojeně ve Vrdech u Čáslavy, poté v Táboře, kde se otec staral například o přesun prezidenta Beneše z Prahy do Sezimova Ústí každou sobotu. Bylo velké štěstí, že se rodina nakonec přestěhovala do Hradce, protože všichni četníci ze stanice v Táboře byli během Heydrichiády zastřeleni. 
3 – Ladislava – (na fotografii v náručí svého otce Františka Hrušky, * 21.6.1899, + 9.2.1992), byl posledním mlynářem na mlýně, kde také žil, měl ženu Marii, která pocházela z velice chudé rodiny, ale na Pile se měla dobře. byla hodná, všichni ji měli rádi. Měli spolu tři děti – Ladislava (vystudoval Průmyslovou školu,  žil u Karlových Varů), Jiřího (vyučil se nožířem v Sedlčanech) a Věru (žila v Milčíně u Aloise)
4 – Lidušku – nejstarší z dcer, většinou se starala o babičku a ostatním přidělovala práci. Za muže měla Jindřicha Janotu, četníka se kterým žila na Slovensku, spolu měli dvě děti – Emilii a Vláďu
5 – Fanynku – druhá nejstarší dcera, za muže měla Františka Vrbu, také četníka, žila s ním také na Slovensku v Podolinci. Spolu měli dvě děti – Stanislava a Miroslava. Později se vrátili do Čech.
6 – Aničku – původně pracovala u svého bratra v Milčíně, následně se osamostatnila a měla svůj obchod v Mezně, kde prodávala vše od nábytku až po buřty. Když zemřela Fanynka, tak si za muže vzala svého švagra Františka Vrbu a starala se s ním o jeho dva syny.
7 – Barušku – za muže měla Josefa Richtera, provdala se v Praze, žila v Kolovratech, spolu měli jedno dítě – Emanula. Z předchozího manželství měl Josef dvě děti (na fotografii)
8 – Márynku – byla menšího vzrůstu, většinou pásla husy, měla velice ráda zrnkovou kávu, nevdala se

Lidé na Pile podrobněji

DSC_0087Jak jsme se právě dozvěděli, naše pamětnice, paní Emilie, byla dcerou Emila Hrušky. Na fotografii vlevo ji můžeme spatřit při návštěvě mlýnu v červenci 2016. Bylo to pro ni těžké, vidět mlýn v tomto stavu, na druhou stranu byla velmi šťastná, že se o mlýn někdo takto zajímá :-).

Nechme ale paní Emílii poutavě vyprávět i o dalších lidech na mlýně: „Kromě nás, žil na mlýně také Janek, což byl chlapec, který přišel ze Slovenska. Tehdy to tak bylo, že z chudých rodin taková dítka odcházela do Čech. Stejně tak přišel i Janek, který byl stejně starý s námi a babička ho přijala jako svého. Janek nám vyprávěl, že se doma nijak zvlášť nerozloučil, jen se těšil, až pojede vlakem. Byl to takový dobrý parťák. Neskončil ale šťastně, namluvil si Andulu, která na pile sloužila, přesunuli se do pohraničí, tam si zabrali nějaký objekt a bývalý majitel, nějaký Němec, ho zastřelil. Bylo nám ho líto, protože to byl takový hodný, pracovitý chlapec a leckterá matka v Jankově litovala, že si nevybral jejich dceru.

Drželi jsme partu také s Láďou Martínkem, byl to chlapec, který jezdil do cihelny z Prahy k babičce. S ním jsme hráli společně karty, také jsme měli k dispozici gramofon, který byl původně na kliku, ale když jsme tu kliku ztrhali, tak jsme točili na ruční pohon – jenom jsme otáčeli deskou. Stále mi zní v uších „Nikdy se nevrátí, pohádka mládí“ nebo Cikánka. To bylo naše hlavní hudební vzdělání. Láďa Martínek neskončil šťastně, když bylo Pražské povstání, tak tam zahynul.

Někteří lidé z mlýna jsou pochováni na hřbitově v Jankově – když se vejde na hřbitov, je to první řada vlevo, asi třetí nebo čtvrtý hrob. Tam je nápis „Mlynář František Hruška“ a předtím nahoře „Rodina Hruškova“ – je tam  babička, teta Márynka, která se nevdala, zůstala na pile a holdovala černé kávě. Já jsem byla občas taková zlobivá a tu kávu ji přisolila. Už to bohužel nemůžu napravit, už to nejde.

Vencu si pamatuji jako takového starého pána, věčně seděl na štokrleti u trouby, ostatní u stolu a když se ho babička ptala, jestli chce přidat, tak vždy souhlasil a schovávala si to do trouby.

Teta Mařenka byla hrozně hodná, jednou jsem tam byla, už byl napadaný sníh a já šla do Jankova na autobus. Mařenka vymetala cestu sněhem po hrázi až k mostu a vyprávěla mi, že byla z děsně chudé rodiny. Měla velkou lásku, chlapce, který byl také z děsně chudé rodiny. Byla velmi pracovitá, měla tři děti, o které se dobře starala a babičce posloužila až do své smrti.“

Život na Pile

Jak vypráví paní Emílie: „Na prázdniny vždy jako děti jezdívali k babičce na mlýn, zatímco jiní jezdívali do lázní, tak naši jezdili na pilu a tam například pomáhali o žních nebo při senoseči. My děti také pomáhali. Vzpomínám, jak jsem pokládala povřísla, když se kosilo obilí, tak se položil snop, na to povříslo, takovým kolíkem, roubík se to jmenovalo, tím se ten snop svázal a dávalo se to do panáků. Když to proschlo, tak se snopy svážely do stodoly, dávaly se na tzv. patro a postupně se mlátilo. Ze začátku jenom cepy, později už byla mlátička.

Jako děti jsme spaly na tzv. čtveratině – jedna peřina dole na zemi na které byly děti narovnané a přikryté další peřinou. Dospělí spali na postelích, čeládka na půdě na seně, kluci Vašek, Venca, Janek a Andulka (děvečka) s Márinkou (teta paní Emílie) spali v komoře. Ráno se vždy otevřeli dveře a Láďa, strýček, volal „Auf, auf! Tagwache!“ (Vstáváme, vstáváme! Budíček!). A pokračoval pořekadlem „Povýšení si nezkazím, zavřít se nenechám.“ Děti vystřelily z postelí, šly se umýt a už koukaly, co bude dobrého na stole.“

Na fotografiích je vidět prostorná půda, kde spala čeládka na seně.

A paní Emílie pokračuje: „Do 5.třídy jsem tam užila krásné dětství. Potom jsem se dozvěděla, že Láďa byl v plicním sanatoriu, současně s tetou Věrkovskou, která tam byla s tuberkulózou. Já se domnívala, že Láďa je postižen stejnou nemocí a tak jsem se tam už bála potom jezdit. Jak se ale ukázalo, Láďa měl pouze zaprášené plíce.

V neděli chodili dospělí do kostela. To se děti vytratily a nebyly k nalezení. Tou dobou jsme číhali na půdě, zvedali tašky a když jsme viděli, že dospělí už směřují k Jankovu, tak jsme z mlýnu vyběhli a měli jsme v olšinách eldorádo. Tam jsme dělali ohně, pekli brambory nebo jablíčka na klacku a sledovali přírodu.

Také jsem se těšila na člověka, který chodil od mlýnu k mlýnu a vyprávěl historky z dalších mlýnů, ale nevím, jak se této profesi říkalo.

Hodiny se řídili podle autobusu, který jezdil nahoře na silnici, jezdil vždy v půl osmé večer.

Na mlýně dlouho nebyla zavedena elektřina, protože Láďa mlynář nevstoupil do JZD, tak ho potrestali tím, že do mlýna nezavedli elektřinu. Občas došly sirky, tak se nechala zapálená přes noc petrolejka a tou se ráno zapalovalo v kamnech. Absence elektřinu mu nevadila, pamatuji si, jak jednou rozhrnul záclonu na jednom okně, na druhém a povídá mi: „No podívej, tady mám jednu televizi, druhou, nic mi neschází.“

Jak Láďa mlynář, tak teta Mařenka nakonec dožili u nejstaršího syna Ládi na Karlovarsku.“

Jídlo

010825
Couračka

Jak to bylo na mlýně s jídlem? Paní Emílie k tomu s úsměvem dodává: „Stravování na mlýně bylo jednoduché, ale velmi chutné. Většinou se začínalo zrnkovou kávou se smetanou, o Vánocích vánočky nebo mazance, jinak třeba smažený vdolek potřený švestkovou zavařeninou, na tom nasypaný tvaroh a kysaná smetana. Na tom jsme si pochutnali, až nám lupalo za ušima :-). Dále to byla třeba polévka, když byl svátek, tak byla slepičí s nudlemi. To nás upozorňovali, ať si těmi nudlemi nevyšvihneme oko. Další polévka byla většinou rybí nebo tzv. couračka z kyselého zelí (recept na couračku ZDE). K jídlu například kudlánky (brambory zadělané smetanou) nebo tzv. kudlajda (vylepšené kudlánky, protože se tam přidaly houby).“

Housátka a husy

IMG_20160731_183059
Husy na mlýně

Když přišla řeč na jídlo, paní Emílie si rázem vzpomněla na husy: „Hezké bylo, že jsme byli na mlýně neustále ve styku s přírodou a nic nám z ní neuniklo. Protivné byly akorát husy, milované byly když se přivezla z trhu na jaře malinkatá housátka, která byla v kuchyni, aby jim bylo teplo, nosili jsme jim řebříček s vajíčkem, to se nasekalo a housátka se mohla užrat. Když byly větší, tak už byly ve velké ohradě a už to byly protivné husy. Husy jsme dvakrát za rok škubali, což byl velký přínos, protože to peří bylo pro tak velkou rodinu neustále potřeba. Na podzim potom přijel z Libuše husák, ne bývalý prezident, ale ten který vykupoval husy a byl další výtěžek. Husí peří se náležitě zpracovalo, v zimě se dralo a dávalo se do peřin, kterých bylo také potřeba, protože na mlýnu žili tři rodiny a šest vnoučat. Z odpadu se dělaly tzv. mašlovačky a nebo peroutky (takové celé křídlo, kterým se vymetala například trouba). Když se husa zabíjela, tak průdušnice se vyčistila, vysušila, udělal se z toho takový věneček, který se spojil, doprostřed se dal hrášek a my jsme měli tzv. „hrkačku„, která dělala rachot a my z toho měli radost, dnes si s něčím podobným plastovým hrají mimina.“

Zábava

Když už jsme naťukli zábavu, paní Emílie se o ni více rozpovídala: „Tloukli jsme například špačky. To byl takový kus jako pěst silnější větve, asi 20 cm. Na obou koncích byla zašpičatělá a měli jsme kus větvě přibližně v podobě hokejky a do těch konců jsme tloukli. Špaček nám lítal po hrázi a závodili jsme kdo bude rychlejší a kdo nejdál. Další hra byly tzv. drápky. Když jsme byli opravdu hodní, tak nám dospělí udělali chůdy. Byly jsme tam tři party, Vrbovi kluci, já s Jarouškem a Láďa s Emilkou. Láďa byl největší výtečník a pořád si hrál s noži. Jak už to tak bývá, Láďa to z nás nejvíce dopracoval, oni se přestěhovali do Plzně, Láďa vystudoval a stal se z něj rektor vysoké školy.

DSC_0020
Malý rybníček

Nikdo z dětí neuměl plavat, ale nikdo se také netopil. Já sama se naučila plavat až v 5.třídě v Táboře, což je trochu neuvěřitelné, když člověk vyrůstá u vody, ale tam nebyl čas na výuku plavání. Netopil se ale nikdo, kromě jednou málem Jarouška. To jsme přijeli na mlýn, šli jsme obhlídnout rajón, seběhli z hráze dolů, tam byl takový malý rybníček. Do něho jsme vlezli a já jsem říkala „Jaroušku, běž dál“. Jaroušek tedy šel a najednou tam zahučel a já jsem jen viděla jak čouhají vlasy, tak jsem tam skočila, nějak ho vytáhla, ale nohy jsem měla potom celé odřené – pár minut po příjezdu, to to začalo. Loďku jsme neměli, po rybníku se jezdilo v neckách.

Když strýc zastavil mlýnské kolo, tak pod ním byla taková tůň a tam byla spousta ryb, nic velkého, jen okouni. Občas tam ale skončil i kapr, tak jsme ho přinesli babičce a ta nás hned hnala, že jsme ho upytlačili z rybníka a tak jsme ho museli zase pustit. Okouni ale byli už naši, ale zkuste si takového okouna očistit, to není žádná legrace. Snazší to bylo s rakem, ty jsme posbírali, když se lovil rybník, to bylo jednou za dva roky, kdy jsme dostali i volno ze školy a museli jsme u toho být. Jen jsme čekali, až zavolají hoří, to znamená, že se už může do rybníka a rybník je vylovený. V ten okamžik jsme popadli kýble a šli jsme do toho bahna a sbírali jsme raky, kterých tam bylo. Babička už měla připravený vařicí hrnec se solí a mám pocit s koprem, do té vařící vody se naházeli ti raci, byla to taková asi nejrychlejší a humánní smrt. A asi už nikdy neochutnám takovou dobrotu. Račí maso z klepítek nebo z ocásku a nebo rozmačkaný s máslem, to byla výborná pomazánka!

Pěkná byla v Jankově pouť, tu jsme nikdy nevynechali a kupovali si tam takové vrtulky – kovový terč, který se postavil a jezdilo se po něm jezdcem, nad jezdcem byla vrtulka, která se pouštěla a my závodili kdo lépe a kdo dál.“

A NA ZÁVĚR JEŠTĚ PÁR HISTOREK 

Jak se na pile střílelo

handle-1505234_960_720Jednou na večer, dědeček se sebral a šel do Jankova na pivo. Babička zůstala s dětmi doma, zavřela hlavní dveře a za chvíli slyšela takový bušení na dveře. Pochopitelně, bála se otevřít, ještě když viděla, že klika šla dolů. No, nevěděla nic jiného, než že vzala zbraň, která tam byla vždycky připravená, šla nahoru na půdu a odtud střílela. Člověk, který přišel na pilu s výslužkou, totiž zavěsil tašku na kliku a šel za dědečkem do hospody do Jankova a říkal „Hruško, honem se vrať domů, tam se něco děje. U vás se střílí!“ Hruška utíkal domů a zjistil, že babička celá vyplašená, neví co se stalo, dveře neotevřela, ale vše se nakonec dobře vysvětlilo.

Ztracené prase

Byla válka a na Pile se ztratilo prase. Bylo zjištěno, že prase z chlívku vytáhli, přesunuli ho do olší a tam bylo vyvrženo a prase zmizelo. Dělali to partyzáni. Aby se taková věc neopakovala, tak vesnice měla od té doby připravený bochník chleba nebo něco dalšího k snědku a když jsme slyšeli, že štěkají psi, tak jsme věděli, že přicházejí partyzáni, aby si zlepšili jídelní lístek.

PODĚKOVÁNÍ

Musím ještě jednou velmi poděkovat paní Emílii a její dceři Haně, za jejich čas, vyprávění a množství fotografií. Bylo to velmi příjemné setkání!

Autor: Radomír Kočí

Příběh Sokolské boudy

Krátce k historii

ASokolská bouda se nachází u červené a žluté turistické stezky pod vrcholem Černé hory v katastru městečka Jánské lázně. Pozemky, na kterých stojí, patřily hraběti Jaromíru Czerninu-Morzinovi. Od něj je odkoupila firma pro výstavbu tehdy moderní kabinkové lanovky. Po dostavbě prodala firma část nepotřebných pozemků pražskému spolku.
sokolskaV nadmořské výšce 1270 m začal spolek v roce 1929 s výstavbou horské chaty. „Sokolská chata na Černé hoře“ byla dokončena ještě v listopadu téhož roku. Objekt má velmi unikátní konstrukci a jedná se o jeden z největších srubů v republice, jehož samonosná roubená konstrukce má navíc čtyři patra, což není úplně běžné. Na svou dobu moderní dům s mansardovým odstupňováním jednotlivých podlaží se použitými tesařskými a truhlářskými postupy hlásil k místní tradici. Slavnostního otevření se zúčastnilo asi 150 osob, včetně předních osobností prvorepublikové politické sféry. Prvním správcem chaty byl Jan Černý, jenž po pěti sezónách předal správcovství Janu Herčíkovi z Vosecké boudy a sám odešel provozovat později proslavený Horský hotel Černý, který postavil o kousek dál v letech 1934–1935. Místo bylo velmi navštěvované, právě díky lanovce a tak ubytovací kapacity hotelu nestačily. Z toho důvodu byl nedaleko postaven podobný hotel.
Ve třicátých letech byla ubytovací kapacita chaty 200 lůžek v 70 pokojích a pěti noclehárnách.

1931
1931

Už v roce 1933 byla chata zvenčí pobita eternitem, aby lépe odolávala povětrnostním vlivům. Předznamenala se tak móda budoucích desetiletí, kdy eternitové opláštěni dostaly například Petrova bouda, Obří bouda či Špindlerova bouda.
Roku 1935 se také Sokolská bouda stala dějištěm úspěšného pokusu o rekord v radiofonii, radioamatérům se tu podařilo krátkovlnnou vysílačkou spojit na vzdálenost 108 km (Ládví u Prahy).

1963
1963

Za II. světové války se z chaty stala ubytovna pro německou mládež. Před Vánoci 1944 se hotel stal výcvikovým střediskem pro boj proti rudé armádě. Speciální výcviková škola zde byla až do konce války. Do oblasti nesměli civilisté, na louce u boudy bylo postaveno protiletadlové dělo a celá oblast Černé hory posloužila pro ukrytí velkého množství diverzního materiálu, který se pravděpodobně dodnes nepodařilo všechen objevit. Část ze zdejších diverzantů byla na frontě zajata a výcvikové středisko bylo vyzrazeno. Těsně před ukončením války všichni cvičenci z chaty odešli a s falešnými doklady se rozptýlili po okolí.

1965
cca 1965

Po válce byla chata na chvíli vrácena Sokolu a v práci správce pokračoval pan Herčík, ale v roce 1948 byla znárodněna a připadla národnímu podniku Restaurace a jídelny. Chvíli byla také využívána jako vysílač rozhlasu a televize. V celé komunistické éře byla chata jednoduše vybavena jako ubytovna pro turisty s dobrou kuchyní. Po převratu opět chatu získal Sokol.

Po roce 1990

Zhruba od 60. let byl provozovatelem Sokolské boudy národní podnik Krkonošské interhotely, který ji ve II. polovině 80. let pronajal Ing. Zdeňku Hachovi, který zůstal jako nájemce i po převratu. Ten se dokonce v místě pokusil o návrat k tradičnímu hospodaření, umístění stájí a chovu domácí zvěře. V roce 1997 ale boudu kupuje I. hotelová společnost. Pronájemce s majitelem se neshodli na dalším provozu a spor končí soudním procesem, který Ing. Hach prohrál a byl nucen k 30. 4. 1999 boudu vyklidit. A tady se nabízí otázka, co byl prvopočátek zániku Sokolské boudy? Jaké byly představy nového majitele, které vedly až k soudnímu sporu? Jak víme z historických pramenů, bouda je v té době popisována jako ubytovna pro turisty, turisté si pochvalují dobrou kuchyni, v místě se rozjíždí tradiční hospodaření. Představy nového majitele musely být tedy naprosto odlišné.  V roce 1999 byla tedy vyklizená bouda uzavřena a od té doby začala chátrat. Tím se potvrzuje, že představy nového majitele jsou opravdu zvláštní. V roce 2008 boudu koupila společnost RODOP, za níž stojí developer a hoteliér Martin Kulík. S boudou se ale ani nadále nic neděje.

Návštěva v roce 2014

POS5fc55b_092551_3427145Jako malé dítko jsem v nejrůznějších horských chatách a chalupách strávil několik krásných dovolených. Mám z nich plno krásných vzpomínek. Člověk tu rázem najde plno nových kamarádů i první lásky. Stačí si vzpomenout na filmy jako Sněženky a machři. Z takového objektu by se mohlo napsat několik knih příběhů. Sokolská bouda určitě není výjimkou. A je pak zvláštní pocit takovým místem procházet, když píše svou poslední kapitolu.

Sám jsem v Sokolské boudě nikdy ubytovaný nebyl, ale mám kamaráda, který zde strávil celé své dětství, protože jeho otec byl oním posledním správcem tohoto objektu, pan Ing. Hach.

Jak jste právě zjistili, s panem Hachem se tedy osobně znám a zde by se hodila malá vsuvka. Na Wikipedii se dočteme, že za jeho správcovství byl v okolí boudy nepořádek, že přispěl ke zkáze a já nevím co ještě. Já si o tom myslím něco jiného. Pan Hach v současnosti vede oblíbenou restauraci v centru Prahy, nemyslím si tedy, že by neměl schopnosti na to vést i oblíbenou boudu v Krkonoších. Co spíše stálo za zkázou si ukážeme dále. Zpět k návštěvě.

P1050990Abyste si mohli návštěvu a příběh Sokolské boudy vychutnat se vším všudy, připravil jsem pro vás přepis kamarádova vyprávění, co se kde nacházelo. Kamarád také poskytl pár dobových fotografií. Jak mé fotografie, tak kamarádovi nejsou v kdovíjaké kvalitě, jsou spíše takové dokumentační, ale k dotvoření atmosféry plně postačují. Pojďme se pustit do vyprávění…

planek„Ten přístavek po levé straně, myslím, že to nechal přistavit táta, když mi bylo tak 6, to byla udírna. Na začátku se tam fakt udily buřty, ale na konci to byl prostě takovej bufet. Vydávalo se dovnitř i ven a fakt to mělo kšeft jako sviňa. Jo, a ten vnitřní prostor byl i skladem prádla…
Ta tři malá okénka uprostřed na boku, to byl náš byt, tam jsme bydleli jako malí…
Prostoru pod tím se říkala kavárna, ale v podstatě to byl spíš bar s parketem, prostě taková diskotéka…“

Na obrázku po pravé straně je plánek prvního patra, abyste si udělali přesný obrázek, co se kde nachází. Druhé a třetí patro s pokoji je dlouhá chodba středem boudy a na obou stranách pokoje.

„Na fotografiích níže je přízemí, všechno je to prostor udírny a také bývalý sklad prádla…“

„Na dalších fotografiích je jeden z hlavních vchodů, nachází se vedle udírny na jižní straně v přízemí. Na druhé fotce je severní vchod do boudy, který se nachází naproti recepci v prvním patře. Na poslední fotce je pamětní deska s rokem výstavby boudy nacházející se u schodů severního vchodu.“

„Tohle vypadá fakt šíleně…Každopádně, v téhle chodbě v prvním patře, jak už je vidět na první fotce, byly jak herní, tak výherní automaty. Vzadu je vchod do kavárny, nalevo vpředu schodiště dolů a nahoru, nalevo vzadu je vchod do kanceláře. Kancelář měl táta nejdříve v prvním patře v pokoji, ale pak už ji měl vedle vchodu do kavárny. Ta malá dřevěná místnůstka v pozadí napravo je recepce, dřív byla daleko delší a ty dveře napravo tam nebyly. Těma dveřma napravo se projde do jídelny, kde se většinou stravovaly školní kurzy.“

„Místnost, kde stojí fotograf, je ona jídelna , kde se stravovaly školní kurzy. Vpředu, ta místnost se sloupy, to je restaurace. Na poslední fotografii je interiér oné kavárny / diskotéky.“

„A tohle je tedy samotná restaurace. Na třetí fotce je kuchyň a na poslední je místnost, které se říkalo Formanka. Tam, kde stojí fotograf, jsou dveře do kuchyně. Po pravé straně vidíme vchod do restaurace, vzadu je vchod do chodby s recepcí. Proč se tomu říkalo Formanka nevím, ale byl to prostor, kde se stravoval personál a chodily tam denně i lanovkáři…“

„Tahle místnost, je u vchodu do restaurace, který je vidět v pozadí. Nejdříve to byl nějaký sklad, pak tam byl fotbálek a automaty, jak je vidět na první fotografii. Nakonec tam byl ale pokoj, jak je poznat z poslední fotografie s umyvadlem. „

„Tady už se dostáváme do patra. Konkrétně tohle jsou záběry z chodby v patře, nevím jestli je to první patro s pokoji nebo druhý patro, taktéž s pokoji, každopádně na dobové fotografii je vidět jeden ze školních kurzů, který se stravoval v jídelně…“

„První fotka je celkem zajímavá. V tomhle bytečku bydlel celou dobu můj kamarád s mámou, se kterým se stýkám dodnes. Tyhle bytečky se nacházely v předposledním patře, kde bydlel personál. V posledním patře, kde byly jen dva bytečky, taky. Na druhé a třetí fotce je takových pár střípků ze druhého patra, který sloužil pro personál…“

„Nejsem si úplně jistej, ale měl by to být pokoj v druhém podlaží nad restaurací a kavárnou. Pokud se tento nachází přímo nad kavárnou, tak tam jsme bydleli my jako mrňousové…“

Jak sami vidíte, stav objektu je velmi špatný a průzkum byl nebezpečný, proto berte tento článek jako takové odtajnění, co že se to uvnitř vlastně nachází. Jak tento stav může někdo dopustit?

Nový život?

Při shlédnutí fotografií z průzkumu si člověk řekne, že je bouda ve skutečně žalostném stavu. Ale je tento stav pouze výsledkem pozvolného chátrání? Nebo tomu někdo výrazně pomohl? Nyní se podívejte na dvě další fotografie a srovnejte si je. Jedna je z celkem neporušené půdy a druhá fotografie je místnost pod půdou. Kde se vzala ta obří díra skrz patro, když nosný trám je evidentně neporušený? Pozvolné chátrání můžeme vyloučit. Byl to tedy snad vandal turista (k boudě se běžně autem nedostanete) hledající poklad v podlaze s hodně špatnou náladou?


Proč by ale někdo takto nechal chátrat (demolovat) objekt na velmi lukrativním místě? Situace se celkem vyjasní v roce 2015. V tomto článku ZDE, se dozvídáme, že současný majitel Martin Kulík plánuje místu „vdechnout nový život“, boudu plánuje zdemolovat a na jejím místě postavit hotel nový. V článku se také dozvíme, že Martin Kulík je spolupracovníkem Richarda Kirniga, který je majitel společnosti MegaPlus vlastnící lyžařské areály v Peci pod Sněžkou, Jánských Lázních, Černém Dolu a Velké Úpě. 12646680_1666953180242417_4870812586258582898_oNa obrázku vpravo je názorně vidět poloha Sokolské boudy, stojí přímo uprostřed těchto areálů. Martin Kulík chce na místě postavit hotel nový, maximálně komfortní. Profitovat tedy budou obě strany. Zástupce další profitující strany, starosta Janských Lázní k tomu dodává: „Zbourání a výstavba nového hotelu jsou jediným řešením. Rekonstrukce by byla velmi nákladná.“ To ano, když v boudě někdo zjevně hledal poklad a udělal v podlaze díry jako do stodoly.

Poněkud se nabízí i srovnání s nedalekou Petrovou boudou. Majitel chce postavit hotel nový…bouda vyhořela. Celkem drastický, nečekaný vývoj situace. Mnoho lidí to velmi pobouřilo. Sokolská bouda, majitel chce postavit hotel nový…bouda chátrá, chátrá. Celkem pomalý vývoj, nikdo se nebouří (nejspíše poslední, kdo se bouřil, byl pan Hach u soudu), lidé mají čas si na situaci pomalu zvykat. Je to snad recept na výstavbu nových hotelů?

32363Tak fajn, ač bouda i přes svůj současný šílený stav nemusí být zdemolována, tak bude a postaví se tu nějaký nový hotel. Bude záplatou? Nejspíše ani omylem.  Podobu nové Sokolské boudy bude tvořit ateliér ADR, který stojí i za podobou hotelu Omnia (fotografie vlevo) u dolní stanice lanovky na Černou horu. Hotel je to, no, prý zajímavý, pro mě osobně leda uvnitř, zvenku je to nezajímavá obluda. 12670116_1666957596908642_7690405530143710695_nPokud se člověk podívá do ceníku (pokoj v průměru 1500,-/noc/osobu), je mu jasné, že to nebude dvakrát příjemná lidovka s borůvkovým koláčem.

Upřímně je mi z toho smutno a přijde mi, že cosi zkaženého lítá v Krkonoších. Tak trochu mi to evokuje Krkonošské pohádky a milostpána Trautenberka. Jenže v tomhle příběhu není vidět žádný Krakonoš, ani Anča, Kuba a nebo hajnej, tady je jen bouda pomalu a v tichosti odsouzená k zániku. Které budou další? Jelení boudy? Davidovky už to mají za sebou, od počátku devadesátých let chátraly a pak se „zrekonstruovaly“ (zdemolovaly) a postavil se místo nich apartmánový komplex = neplní původní účel pro turisty, mimo sezónu zcela mrtvo.  Doporučuji mrknout na zajímavé stránky i o dalších krkonošských boudách – http://www.krkonosskeboudy.cz/

Situaci u Sokolské budeme nadále sledovat.

—-

Historické fotografie – fotohistorie.cz, fotogfrafie z průzkumu – urbex.cz

—-

Profil objektu v naší databázi:
https://prazdnedomy.cz/profil.php?id=165